1280 řád německých rytířů v Miletíně a Beltram s trubu Zebinsky

Za vlády Oty Dlouhého, markraběte braniborského, jenž obsadil Čechy jménem svého svěřence, mladého prince Václava, zavládly v zemi lakota a surovost. Jednou z mnoha jejich obětí se stal také Jaroslav z Jablonného, zástavní pán hradu, Pecka. Byl to jeden z oněch šlechticů, kteří markraběte opakovaně a i hrozbami vyzývali, aby upustil od násilností a šetřil soukromý majetek. Nic však nepomáhalo. Násilnický poručník si počínal zuřivěji než kdy předtím a zatím co jeho žoldnéři kradli po vsích sedlákům dobytek a další majetek a zanechávali za sebou vylidněné celé vsi, obíral Ota bohaté pražské kupce. Ale nejen to. Vnikal dokonce i do kostelů, zabavoval bohoslužebné náčin, drancoval hrobky předních rodin a okrádal mrtvé. Již dávno by stavové této svévoli postavili se zbraní v ruce, kdyby je jistý stařec nenabádal k umírněnosti. Byl to Markvart z Dubé, komtur Z Miletína, rozený Čech, oddaný stejně svému řádu i své vlasti. V řádu si získal respekt jako vlivný muž, ve vlasti pak udatností, kterou prokázal zvláště za velmistra Hanna ze Sangerhausenu proti pohanským Prusům.

Jednoho rána V létě roku 1280 se Jaroslav Jablonský s mnoha pány a rytíři sešel v sále německého řádového domu kvůli projednání rozličných záležitostí.

Jablonský prodal řádovému kontury louku, za což chtěl dostat zaplaceno. Ctibor z Lipnice přijel za svým synem, který hodlal vstoupit do řádu a v řádovém domě si již odsloužil zkušební dobu. Jeho bratr Hynek z Dubé chtěl znovu ochutnat řádové víno. Zatímco tito muži jednali s komturem, utvořili ostatní přítomní hosté s řádovými rytíři skupinky podle známostí a záležitostí. Jen Heřman, Ctiborův syn, stál sám a do sebe obrácen vjednom okenním výklenku.

Záležitosti byly vyřízeny. Bylo určeno, kterého rána bude Heřman přijat do řádu, Jablonský dostal zaplaceno a na Hynkova opakovaná znamení konečně přinesli víno. Pohár šel z ruky do ruky, hovor se stával stále hlasitějším. Ctní mniši s černými kříži soutěžili s laiky, jako by si nevšímali komturových nespokojených pohledů. Komtur tam seděl jako starobylý vzor nejpřísnější zdrženlivosti.

Hosté se právě chtěli vydat na cestu, když vstoupil komturův sluha a ohlásil příjezd několika braniborských žoldnéřů, kteří čekali u brány řádového domu. Komtur vážně pokýval šedou hlavou. "Ať ke mně přijde jejich velitel," řekl nakonec sloužícímu, "ostatní mohou počkat u brány. Obávám se, přátelé, že nepřinášejí dobré zprávy."

Vstoupil Bruno, komorník a důvěrník markraběte. Zarazil se, když spatřil hlouček cizinců, ale vzpamatoval se a s úsměvem přistoupil ke komturovi, předávaje mu přátelský pozdrav markraběte.

,.Ale kvůli tomu jste jistě nepřijel," otázal se Markvart, ,abyste mně předal pozdravy knížete?"

Ovšem," odvětil polohlasem Bruno, "mám ještě další příkaz, který Vám sdělím ihned, jakmile Vaši hosté odejdou.

"Příkaz markraběte pro mě," pravil hlasitě komtur, ,může slyšet každý, neboť nikdy bych nevěřil, že by markrabě mohl posílat nějaké tajné příkazy. Navíc jsem řádovým rytířem a neslušelo by se, abych s markrabětem domlouval bez vědomí spolubratři. Řekněte proto nahlas a zřetelně, co ode mě markrabě chce a co ode mě žádá".

Víte dobře,"' začal Bruno, "jak velice zemi vysála poslední nešťastná válka, která velkého Otakara připravila o trůn a život."

"Zapomínáš zřejmě na vlastní pijavice, které užírají z podstaty země," přerušil jej Hynek z Dubé.

Bruno se však nenechal vyrušit pokračoval: "Je Vám také známo, že mladému dědici trůnu se musí dostat náležité výchovy, což markraběte, mého milostivého pána, stálo již deset tisíc marek."

"Někomu jinému, ne nám vyprávěj tuhle báchorku," vpadl Jablonský, ,,víme moc dobře, jak hanebně se s dědicem královského trůnu zachází. S krvácejícím srdcem jsem v Žitavě viděl vzneseného prince hladovějícího, ve vlněné košili v roztrhaných šatech a botách a nesměl jeho hlad utišit".

"Co můj kníže dělá," pokračoval Bruno, "nedělá bez příčiny. A proto žádá, abyste mu, ctihodný komture, ihned otevřel Váš kostel a brány řádového domu a vydal mu pro potřeby země veškeré zlato a stříbro"

Sotva vyřkl tato slova a všichni řádoví rytíři s hlasitým výkřikem odporu sáhli po mečích; také mladý Heřman se chopil své oblíbené zbraně postavil se po bok řádovým rytířům. Komtur pokynul a v sále se rozhostilo ticho.

"Vaši žádost," řekl Markvart komorníkovi, "považuji za příliš směšnou, než abych se kvůli ní rozhněval. Sdělte svému pánu následující: Musí zapomenout, že mu německý řád jakkoli podléhá, a že nevyplním žádný rozkaz, který nevydal Hartmann z Heldrungenu, velmistr našeho řádu. Touhy po církevních pokladech německého řádu se proto musí vzdát."

"Eh, což," řekl posměšně komorník, "i kanovníci od svatého Víta v Praze se odvolávali na to, že mají co činit jen s papežem, a přesto museli odevzdat, co se mému pánu líbilo, Očekával proto, že od Vás dostane podobnou odpověď a poučil mě, jak si mám počínat. Sdělte proto, zda poklady Vašeho kostela vydáte dobrovolně, nebo chcete, abychom si je vzali násilím."

"Je-li Vám život milý, opusťte okamžitě sál," vykřikl komtur na komorníka, který se s pohledem na vytažené meče řádových bratří ihned vzdálil.

,,Bratři," pravil Markvart ke svým lidem, ,nyní musíme očekávat, že nás vyslanec tyrana se svými žoldnéři přepadne. Mějte se proto na pozoru a připravte se k boji. Vy ale, vzácní páni," obrátil se k hostům, ,,vy uděláte nejlépe, když opustíte náš řádový dům, abyste kvůli nám neučinili ze svého pána svého nepřítele.

"Naším svrchovaným pánem je Václav," pravil Jablonský, ,a nikoli braniborský lupič; stojím proto s Vámi proti němu.

"Dobře promluvil Jaroslav," vzkřikli ostatní rytíři hlasitě, "i my chceme stát s komturem proti nepřátelům nás všech. Ať žije německý řád a princ Václav! Zničme Otu!"

"Tak tedy," vzal si komtur opět slovo, "přijímám s díky vaši pomoc, a, pokud se dostanete v jejím důsledku do potíží, můžete si být jisti podporou řádu."

Pak přijal všechna potřebná opatření k obraně, očekávaje zuřivý útok. Avšak den i noc uplynuly klidně; Bruno se utábořil , před branami, aniž cokoli podnikal. Zdálo se, jako by očekával posily pro svůj oddíl.

Příštího rána ve shromáždění řádových bratří Heřman poklekl před komturem jako zplnomocněncem velmistra a poprosil jej o přijet.

"Pokud nejste zaslíben jinému řádu, nepatříte jinému pánu, nejste připoután ženě, nejste s si vědom žádných dluhů a netrpíte žádnou skrytou chorobou, pak je Vaše prosba bratry vyslechnuta. Vaší povinností od nynějška budiž: péče o nemocné, ochrana křesťanských zemí před božími nepřáteli a setrvání v řádu!"

Nyní Heřman slíbil na svaté evangelium cudnost, chudobu a poslušnost, načež přijal večeři Páně a řádový oděv.

Sotva bylo Heřmanovo přijetí ukončeno, rozlehl se v prostorách řádového domu křik a rámus. Rytíři si pospíšili ven a spatřili Bruna, jak s podporou svých vojáků sekyrami rozbíjí vrata kostela a řádového domu. Obojí se jim zdařilo, avšak zde se jimi postavili spojenci řádu, tam pak sami řádoví rytíři. Brzy byl Bruno z kostela vytlačen a nyní se s dvojnásobnou silou pokoušel proniknout do řádového domu. Boj byl krvavý, a i když část řádových rytířů přispěchala na pomoc, nebezpečí ještě nebylo odvráceno. Tu s spatřil Jablonský komorníka Bruna, vůdce útočníků, rychle se k němu probil a mohutným úderem meče mu rozťal hlavu. Bez hlesu a bez života se Otův oblíbenec skácel k zemi. Žoldnéři se s hrůzou rozprchli, zanechavše boje, a s mrtvolou svého velitele se navrátili do Prahy. Rytíři zůstali ještě po nějaký čas ve střehu, neboť se, jim tento rychlý ústup zdál podezřelý. Když ale dostali jistou zprávu, že se nejedná o lest, vrátili se zpět do shromáždění. Zde komtur poděkoval za hrdinnou obranu a záchranu řádového domu. Všichni chválili Jablonského, že napadl komorníka, a tím boj rozhodl. Jen mohutný Hynek z Dubé, Markvartův bratr, pokyvoval pochybovačně hlavou.

..Co se ti nelíbí na činu Jablonského?" otázal se jej komtur.

"Skoro se obávám,"" odpověděl Hynek, "že neblahý úder Jablonského meče buď jemu, nebo nám způsobí velké škody. Teprve nyní, jsem si totiž uvědomil, kdo byl onen komorník, který se mně již předtím zdál povědomý. Byl to syn markraběte, kterého tento zplodil tajně s manželčinou komornou a jehož miloval více než svých sedm právoplatných dětí. Nyní se Jablonský musí obávat jeho pomsty!"

Někteří starší rytíři rovněž považovali tuto okolnost za povážlivou, ale ostatní zvolali jako jedním hlasem: "Co může Branibor proti nám pořídit? Nemá přece v zemi žádné příznivce! Každý statečný Čech přijde jistě spíše na pomoc Jablonskému než cizímu dlouhánovi."

Za těchto hovorů se ujednotili, že mezi sebou uzavřou formální spolek proti braniborské troufalosti, načež se vypravili do svých domovských hradů.

Byl to skutečně Otův vlastní syn, jenž v Miletíně našel svou smrt. Markrabě nejprve pocítil při té zprávě prudkou bolest a poté žízeň po pomstě. Rovněž se dozvěděl, kdo zabil jeho milovaného syna. Při slzách své plačící milenky přísahal, že se za čin Jablonského krvavě pomstí. Byl již rozhodnut vyslat silný oddíl žoldnéřů proti vrahovi svého syna, když mu byla doručena informace spolku, který se proti němu ustavil nejen v Miletíně, ale i na mnoha dalších místech Čech. Nyní pochopil, že by otevřeným násilím pořídil málo nebo nic, a proto se uchýlil ke lsti.

Od oné události mohl uplynout asi měsíc, když jednoho večera přijel na hrad Pecka mladý řádový rytíř Heřman s vyhotovenou kupní smlouvou od komtura. Jablonský jej přátelsky přijal a hradní slečna, krásná Hedvika, mu s laskavým úsměvem podala na, pohár na uvítanou. Pohlednému ctnostnému mnichovi bylo podivně u srdce, když pohlédl do Hedvičiných modrých očí, srdce pod černým řadovým pláštěm s křížem mu prudce zabušilo.

"Rytíři", pravil chvějícím se hlasem při přípitku, "řekněte mi přec, je to Vaše dcera?" "Jistěže je," pravil rytíř, ,ale nežije dlouho na Pecce; jen dlouhá choroba matčina ji přivolala zpět od příbuzných." Přípitek skončil a hovor byl u konce. Heřmana však pramálo potěšil, neboť vnitřní neklid mu ukládal samotu.

Hradní pán pozoroval nápadně špatné rozpoložení řádového rytíře. Když na něj dívka pohlédla, brzy červenala, brzy zase bledla a nakonec již neovládla vnitřní hnutí a bezvládně se zhroutila na zem. Jen s námahou, ji přispěchavší vyděšená chůva dokázala přivést k životu.

Odvedli hosta do ložnice, ale zdálo se, že sni o tom, co spatřil. Jeho tělem probíhaly záchvěvy horečky a rozrušený duch se vracel ke šťastnému okamžiku z minulosti, která ve své milostnosti -jak se mu zdálo- se před ním znovu odvíjí. Obraz jeho první nešťastné lásky se mu zjevoval v zachmuřené mysli a zmítal smysly snivce až do rozbřesku. Totéž vzrušení se projevovalo u Hedviky zjev duchovního rytíře, podobný milostnému stínu z onoho světa, se vznášel před její čistou duší.

Záhy, právě když vyšlo slunce, opustil Heřman svůj pokoj, aby ranním chládkem ochladil rozpálené čelo a aby se podíval na svého koně. Když ale sešel na nádvoří, spatřil ve vestibulu v poschodí Hedviku. Nevěda ani jak, zvolal: ,,Berto!"

"Bohuslave!" vzkřikla Hedvika stříbrným hlasem.

"Dovol mi s tebou slůvko promluvit, duše jasná," hlesl Heřman.

"Nerozumím ti," odvětila, ,ale sejdu dolů na nádvoří," a lehce seběhla po schodech.

"Jsi skutečně Berta? Jsi živá? Neklamou mě smysly?" zvolal blednoucí vznešený mnich třesoucím se hlasem, přičemž nevědomky vztáhl ruce k rozkošné panně.

"Jsi Bohuslav? Není to jen klam?" otázala se s radostným chvěním slečna. ,,Ano, jsem Berta, tvá věrná Berta! Ale proč na mě hledíš tak cize?"

"Ach," zasténal zlomeným hlasem řádový rytíř, "kéž bych byl Bohuslavem, ale jsem mnichem, bezejmenným nešťastníkem!"

Vyprávěl jí o svém osudném závazku a ještě téhož dne se v slzách nezměrné bolesti oba dojemně a navždy rozloučili. A nyní e zapotřebí poněkud poodhrnout roušku nad minulostí.

Paní domu Jaroslava z Jablonného, Alžběta, byla sestrou Anny Michalovic, která sídlila na nyní již dávno rozbořeném skalním hradě Jestřebí. Její manžel Hašek z Valdeka zemřel, již druhý rok po svatbě zanechal jí dceru Bertu, která však zemřela záhy po svém otci. Annina bolest byla nevýslovná. Alžběta navštívila tenkrát se svou ještě malou Hedvikou svou sestru a marně se ji pokoušela utěšit. Teprve když se Alžběta chystala ke zpáteční cestě na Pecku, poprosila Anna sestru, zda by jí tam dcerušku nenechala, neboť ji přitahovala podobnost dítěte s jejím vlastním, v čemž nacházela útěchu. Alžběta ustoupila sestřiným prosbám a Hedviku u ní zanechala. Ta byla svou tetou s láskou a péči vychována jako Berta. Hedvice-Bertě mohlo být asi šestnáct let, když jednou hrozný nečas přiměl mladého rytíře, aby požádal na hradě Jestřebí o přístřeší. Anna z Michalovic cizince přátelsky přijala a co nejlépe ho pohostila. Její rysy však náhle ztvrdly, když se v závěru svého přípitku rytíř uvedl jako syn Ctibora z Lipnice. Ctibor byl totiž v mládl vyvoleným jejího srdce, ale její půvaby ho ponechaly chladným a on odmítl ruku, kterou mu již nabízela. Lepší dojem udělal Bohuslav na Bertu, jež nalezla v mladíkovi zalíbení. Jeho zjev se jí vkradl do srdce stal se pak často hlavním předmětem jejích snů. Bohuslav, jenž si nevšiml, jaký špatný dojem jeho jméno na Annu z Michalovic učinilo, přijel jelikož statky jeho otce ležely nedaleko -ještě několikrát na Jestřebí a jeho srdce zaplálo pro Bertu pokaždé vřeleji. Nakonec se osmělil, mylně se domnívaje, že je Anninou dcerou, vyslovit se nahlas. Pro dceru to byla rajská hudba, pro domnělou matku však zpráva o to horší, že podobné přání vznášel již nějakou dobu Mikuláš z Potštejna. Anna mu byla nakloněná, Berta naproti tomu vůbec.

Mezitím onemocněvší Alžběta požádala, aby za ní dcera přijela, a Anně nezbylo než Bertu sestře poslat zpět. Neodpustila si však, aby ji nezískala pro mladého Potštejna. Aby Bohuslavovi odřízla cestu k Bertě, nechala po jejím odjezdu v okolí Jestřebí roztrousit pověst, že Berta zemřela. Bertu se pak pokusila s pomocí jisté prodejné osoby oklamat vymyšlenou zkazkou o Bohuslavově ženitbě.

Hádanka se nakonec mezi milenci vyjasnila, když Bohuslav z bolesti nad Bertinou domnělou smrtí přijal řádový oděv a jméno Heřman složil řádové sliby. Svým stavem byl nyní od Hedviky navždy odloučen. Ona se mu pak v slzách vyznala, že kromě něj žádný jiný muž její srdce nezíská. Rozloučili se tak, jako kdyby měli pozemský život navždy opustit.

Téhož dne, kdy se Heřman vrátil do řádového domu s listinou o prodeji louky, Jaroslavem zpečetěnou, objevil se na hradě Pecka také Mikuláš Z Potštejna, mezi ženami dvorný a něžný. Když ale pobýval s muži, i toho nejsilnějšího přepil a uměl předvádět takové zábavné kousky, že si získal každého, kdo ho lépe neznal.

Pod záminkou, že zabloudil na lovu a je velmi unaven, požádal na hradě o nocleh. Jaroslav jej uvítal přátelsky, ale Hedvika mu naplněný pohár podala s menší laskavostí. Mikuláš na ni upřel něžný pohled a vypil pohár, k radosti hostitele, na zdraví vznešené slečny až do dna. Jakkoli nerada Hedvika příchozího viděla, přece se nemohla ubránit, aby mu nevěnovala úsměv, když u tabule, k níž se naskytl také zestárlý Hynek z Dubé, vyprávěl u perlivého vína s dobráckým výrazem ve tváři ty nejzábavnější historky. Už dávno se Hynek s Jaroslavem u stolu tak nepobavili. Neboť Mikuláš si neuzurpoval slovo stále pro sebe, nýbrž zaváděl hovor na různé kratochvilné záležitosti, takže každý se mohl na zábavě podílet. Hradní pacholci špicovali uši u dveří komnaty, aby se i oni pobavili. A když se Mikuláš pak v čase nešpor objevil na nádvoří, aby se podíval na koně a přidal i pro shromáždivši se hradní čeládku nějakou tu žertovnou historku k dobrému, všechny si získal: ,Vznešený, milý pán!" šířilo se mezi nimi, to by byl zet pro pána!" Tyto hlasy ještě zesílily, když při návratu chasu obdaroval. Starý Jaroslav i pán z Dubé jej naléhavě prosili, aby se jen zase na Pecce ukázal. A tak přijel již třetího dne a s nimi zavládla na celém hradě radost. Přijížděl pak na Pecku stále častěji a zůstával i celé týdny, aniž však získal Hedvičinu náklonnost.

Když se jednou nacházel s hradním pánem v komnaty o samotě a postaral se o jeho dobrou náladu, vytasil se se svým přáním pojmout Hedviku za manželku. Veselý obličej rytíře pokryl náhle temný mrak nevole. ,Je s Vámi Hedvika v této záležitosti zajedno?" otázal se spěšně. ,Dosud jsem se neosmělil,"" odvětil Mikuláš, "vyslovit před ní své přání, které ostatně již musela uhodnout." "To jsem rád," řekl nyní Jaroslav, "ale je mně velmi nemilé, že Vám musím říct, že nemohu Vaší prosbě vyhovět. Neboť již jako dítě jsem ji zasnoubil se synem svého přítele Jetřicha z Hořepníku, jehož příjezd očekávám každým dnem.

Jako blesk přeběhl Potštejnovým obličejem záchvěv vzteku, ale právě tak rychle nabyl jeho obličej dřívější veselosti. Zapomeňte tedy na tuto prosbu," pravil k Jaroslavovi, "a zůstaňte mně nakloněn tak jako dosud." Hradní pán to přijal s uspokojením a oba si odpřisáhli hluboké přátelství na celý život

Tak uplynuly dva měsíce a Jetřichův syn se dosud nevrátil z cest po cizích zemích. Pak jedné noci náhle na hradě Pecka na více místech najednou proti temnému nebi vyšlehl požár. Pokusy jej uhasit byly marné. Současně zazněly před branami trubky a nad hradbami zavlál braniborský prapor. Na hradě zavládl naprostý divoký a zoufalý zmatek; nikdo nevěděl, má-li hasit nebo raději bojovat. Jaroslav, vida nemožnost obrany před dvojím nebezpečím, přivolal Hedviku a své pacholky, nechal přinést churavou manželku a vedl je po zakouřených schodech do stále větší hloubky, až stanuli před dvířky do podzemí. "Nyní jsme před těmi zákeřnými vrahy v bezpečí," řekl Jaroslav, pomstěni budeme právě tak brzy. Nyní odvážně vpřed!" Kráčeli chodbou, která se co chvíli zužovala a opět rozšiřovala, až vyčerpáni přišli ke kamenným schodům které směřovali nahoru k únikové otvoru, skrytému kamením. Silné paži Jaroslavově se podařilo váhu kamenů přemoci, dvířka se otevřela a oni vystoupili ven zachráněni. Čekali ještě na pacholky, když tu náhle uprchlíky v temnotě přepadla skupina mužů a všechny nebožáky pobila. Starý otec a nemocná matka byli sraženi před očima Hedviky, kterou jeden z útočníků popadl, vyzvedl na koně a hnal se pryč,

Nebe bylo na této straně rudé odleskem hořícího hradu; jen občasné křovisko a zákruta údolí zastiňovaly Hedvice děsivý pohled. Tu se náhle před jezdcem, jenž dosud svou kořist daleko neodvezl, vynořila skupina německých řádových rytířů. Jezdec však pevně uchopil meč hroze, že Hedviku probodne, pokud ho budou chtít zadržet. Teprve nyní si Heřman, velitel skupiny, uvědomil, že je to Hedvika, a ochromen obavami nařídil únosci, aby ji propustil, za což mu bude darován život a svoboda. Mikuláš, neboť on byl oním únoscem, viděl, že mu nic jiného nezbývá a proto předal pannu německým rytířům, která v témže okamžiku otevřela oči a poznala Mikuláše a Heřmana. V tu chvíli vše pochopila: Mikuláš zradil Jaroslava markraběti.

Bezvládná Hedvika padla na chladnou zem. V dálce se ukázaly černé zdi hradu Pecka za nimiž vyšlehávaly z popela poslední plameny. Na hradě nezůstal již nikdo živý, nebylo co zachraňovat. Pozdě tam vyslal miletínský komtur své řádové rytíře když podle zrudlého nebe vytušil, že na Pecce hoří. Heřman nyní nařídil družině návrat do Miletína, maje bezvládnou pannu před sebou na koni. V sídle řádu ji předal špitálnici, díky její péči se opět zotavila. Teprve nyní mohla vyprávět o osudu své lásky a zatoužila na Jestřebí ke své tetě. Herman se postaral, že její přání bylo splněno. Jeden z řádových bratří (Heřman se této povinnosti zdržel) tam nemocnou odvezl.

Mezitím Heřman nalezl mrtvoly zavražděných a dal je pohřbít nedaleko odtud. Místo, kde nalezli svůj poslední odpočinek, označil kamenným křížem, který jako zbožný mnich posvětil. Pecku zabral markrabě Ota. Asi po půlroce poprosil Heřman komtura povolení odjet do Jestřebí. Markvart této prosbě ochotně vyhověl a Heřman uháněl S větrem O zá- vod a záhy stanul před branou hradu. Ještě jej znali a vpustili bez dalšího dovnitř. Na schodišti narazil] na Annu z Michalovic.

"Co dělá Berta?"

" Je jí dobře."

,Nedlí tedy už mezi živými?" zeptal se Heřman, obličej pln hluboké bolesti. Dosud žije, ještě uslyšíte její hlas," odvětila Anna, ,pojďte se mnou, Heřman následoval ženu, jejíž rysy poznamenal veliký žal, ale její pohled spočinul na mladíkovi s libostí; jako by skoro prosil o odpuštění. Otevřely se dveře do sálu a tam seděla bledá jako smrt, ale s jasnýma očima - Berta s harfou v ruce. Zpívala.

Heřman učinil pohyb, jako by se jí chtěl vrhnout k nohám, ale Anna jej zadržela. "Tïcho! Nerušte ji v její jasné hodině." Jako připoután tam Heřman stál a Berta zpívala k nepravidelným stěnám, v nichž tón zněl falešně:

Ach, vy lesy, temné lesy! Miletínské lesy, proč se stále zelenáte V létě i v zimě? Ach, nerada jsem plakala nechtěla jsem týrat své srdce, ale řekněte mi, milí lidé, kdo nemá plakat? Kde můj dobrý, milý otec v hrobě leží, kde mé milé matky hrob se trávou zelená? Bratra jsem neměla, ani sestru, můj miláček je pryč.

Heřman už to nemohl déle vydržet: vrhl se Bertě k nohám a pokryl jí ruce polibky. "Pryč, Mikuláši," zavřískla, ,,nepřibližujte se k mému Heřmanovi.; jeho si vyvolím!"

"Ale to jsem já, Berto!"

,Ó hade!" odvětila, strnule na něj zírajíc. "Ty zde? Pohleď jen, on spočívá zde v mých pažích!" S těmito slovy uchopila pevně harfu do rukou. Šílenství ovládlo jejího ducha. Už nepoznávala toho, koho ještě i s pomatenou myslí milovala a ctila. Heřman se ze síně vypotácel jako mrtvý. O týden později dostal od jestřebské paní zprávu: "Berta již není mezi živými. Před svým skonem nabyla opět rozumu; její poslední slovo bylo Vaše jméno."

Komtur si Heřmana po čase povolal k sobě. ,Bratře," pravil, musíme rozžehnat. Velmistr žádá pomoc proti Litevcům. Patříte k těm, které si vyvolil. Vydáte se na cestu pod praporem kříže s požehnáním mým a svých bratří.

Nová krev se vlila Heřmanovi do žil. "Ano, otče," řekl komturovi, "budu následovat posvěcený prapor. Je to pokyn Berty," řekl si potichu sám k sobě, "abych jej následoval. Co bych ostatně pohledával dále na této pusté, pro mě navždy povadlé zemi, v níž pro mě všechno krásné zemřelo?"

Všude v Prusích vyhledával smrt, ale nikde ji nenacházel. Nepřátelské střely jej míjely proti jeho vůli. Pohané ho nazývali kouzelníkem, řádoví rytíři posvěcencem. Pod velmistrem Konrádem z Thierbergu přitáhl v roce 1284 před Grodno. Den prvního útoku na pevnost byl stanoven na den svaté Hedviky. Než k němu došlo, obrátil se Heřman na svoje vojáky: ,Na mě ohled neberte, důležitý je prapor. Dnešního večera se odeberu na věčný odpočinek, ale je to také den, kdy se Grodno skloní před černým křížem."

Heřman první udeřil na hradby a řádový prapor záhy zavlál nad hradbami. Jako lvi se za ním hrnuli jeho věrní bojovníci. Všichni se snažili bránit svého milovaného velitele, drželi se kolem něj, odráželi rány a napadali nepřítele. Tu se Heřman ohlédl, když viděl, že prapor. je v bezpečí, vrhl se s výkřikem "Berto, jdu za tebou!" do nejhustšího houfu nepřátel. Jako ničivá lavina se za ním valili jeho muži, rozrážejíce protivníkovy řady. Grodno hořelo na všech stranách. Všude se křesťané hrnuli přes hradby, aby vzali zbylé obránce do zajetí.

Ale Heřman nebyl řadách vítězů. Jeho tělo pokryté ranami bylo nalezeno na hromadě zabitých nepřátel.

Poznámky: 14) Lidová pověst poněkud nadneseně poznamenává, že na hradě Pecka a v řadovém domě y Miletíně se měli nacházet dva hlásní, jejichž nástroje byly slyšet na míle daleko, a to až do Hořic, Žirče, Paky a Mlázovic.