Jak vznikl Zebín - F.A.Heber asi 1850

Vidíte, pokračoval, ukazuje na kraj, jenž se před námi rozprostíral, vidíte tam v rovině onen nápadný kuželovitý kopec poblíž valdické kartouzy? Je to Zebín, jejž zdejší lid zve také Střevíc," a sice podle následující původní zvěsti: Před mnoha lety uslyšeli lidé jednou pozdě v noci v horním mlýně v Železnici podivný šramot a křik. Nevěděli, zda tam mají posvícení, či zda se lakotný mlynář tak pozdě v noci hádá se svou drahou polovičkou. Křik byl stále hlasitější, přidal se rámus a hřmot, jako kdyby se tam pral tucet lancknechtů. Pak se otevřela vrata a jako míč odtud čtyři mlynářští pacholci vyhodili na cestu jakéhosi mládence. Ve vratech se objevil tlustý mlynář, dal si ruce v bok a zahalekal: "Bohu poručeno, nejmilejší Václave! Pokud zase někdy zatoužíš po večerní návštěvě, pak tedy u otce, a ne u dcery. V mém domě se už neukazuj, pokud nedokážeš naplnit mou velkou truhlu na mouku zlaťáky. Když to svedeš, dostaneš mou Marianu za ženu. Do té doby žij blaze, bídný větroplachu!"

A mlynář s posměškem přirazil vrata. Václav zmizel v temnotě a nevěděl žalem a smutkem, co si počít. Byl by se nejraději zabil, ale Cidlina není dost hluboká, a aby se oběsil, k tomu neměl po ruce ani šátek. Šel ještě kus po hrbolaté cestě a potom sebou hodil na trávník, zavlhlý nočním chladem. Dlouho ležel, užíraje se smutnými myšlenkami. Nakonec začal vzdychat. "Ó má Mariano," vykřikl, "musím tě ztratit, jičínský sládek, ten tlusťoch, si tě odvede domů! Já to nesnesu, nepřežiju to! Musím pryč do světa, i kdyby mě měl na příštím rozcestí očekáva

t čert." Pak vyskočil a vzkřikl: "Vím, co udělám. Nablízku jsou pražští verbíři, nechám se naverbovat, ať se stane, co se má stát!"

A vydal se spěšně domů, do vsi Zebín, aby se ráno co nejdříve vydal na cestu a vyměnil kosu za píku.

Byla právě půlnoc, když dorazil k těšínskému hostinci. Uvnitř bylo ve- selo, do daleka zněl cinkot sklenic, křik a drsný smích. Václav byl zvědav, co je to za pozdní bláznivé hosty, a vešel dovnitř.

U dlouhého stolu sedělo několik rolníků s plnými sklenicemi a opírajíce se o lokty zírali s otevřenými ústy, občas s hlučným smíchem, na malého prapodivného mužíčka, který seděl u horního stolu. Tato směšná postavička byla skoro právě tak tlustá jako vysoká. Zdálo se, že v jeho tváři se ani jedna část nepodobá druhé, tak zvláštní obličej to byl. Chvíli mluvil nosovou fistulí, brzy zase bručivým basem. Na sobě měl zelený kabát a zelenou čapku se třemi velkými supími pery.

"Jak vám říkám," pokračoval, právě když Václav vstoupil, sehrál jsem ctihodným pánům kartuziánům mnohé bláznivé kousky, třebaže jsem ve Valdicích teprve dva týdny. Ano, my lovci jsme se lecčemu naučili, co žádný mistr z knih nevyčte. Představte si: přinesu do kartouzy zajíce a koroptve, pošlou mě s nimi do kuchyně. Vstoupím tam, stojí tam fráter kuchař a krájí nudle. Udělám kouzlo a - cha cha cha - on se chytí za nos a krájí ho jako nějakou červenou řepu na kolečka. Kdybych mu nepřistrčil nějaké těsto, mohli jste ho dnes vidět, jak stojí před hrncem bez nosu." Někteří sedláci se smáli, jiní kroutili hlavami. Kovář, známý v celém kraji tím, že okoval i nejdivočejšího koně, se zchytrale a zkušeně poškleboval a pochvalně přikyvoval.

"A tohle si ještě poslechněte," pokračoval valdický myslivec.Znáte Horákovu krhavou Lídu? Ona si myslí, že rozumí kouzlům a umí číst z kávové sedliny, ba dokonce si myslí, že dokáže vidět duchy a vyhledávat poklady. A co jí provedu? Třikrát po sobě jsem v noci nasadil do močálu pod obecní pastvinou mloka. Stará Lída si myslí, že tam září poklad, skočí tam a hodí přes to svou nedělní zástěru. Příští den ve čtyři ráno už je tam a nadzvedne zástěru. Popletu jí oči, takže tam vidí hromadu zlata, popadne do hedvábné zástěry, co se popadnout dá, a vleče to s námahou domů, Pokradmu se posadí za kamna a chce spočítat svoje milé zlaťáky, roztáhne zástěru a najde - co asi? - černé páchnoucí bahno z močálu, v němž se mrská a páchne obrovský mlok! Stará zařve, jako kdyby

jí za krkem seděl čert. Jak se jí asi při příští Valpuržině noci v Krkonoších ostatní čarodějnice vysmějí!"

Sedláci se smějí, až se zdi otřásají, dokonce i hostinský, který podřimoval u dveří, se probral a taky se směje. Václav pozorně poslouchal a pak se obrátil na myslivce s otázkou: Umíte člověka jen ošálit, takže si myslí, že má zlato, anebo znáte umění, jak zlato skutečně vyrobit?"

"Synku," pravil kulaťoučký myslivec a ještě více se nafoukl v představě vlastní důležitosti, mnohé je mně dáno, ale tohle se dá dokázat jen ve spolku s ďáblem. Vyučil jsem se svému umění u jednoho starého zkušeného lesníka. Rozumím tomu, co spadá do mého oboru, a ještě něčemu navíc. Ďábla nepotřebuji, neboť si vystačím sám, a i když neumím vyrobit zlato, ve všech ostatních uměních se s čertem mohu měřit."

Tu se v rohu zvedl vysoký hubený muž, jenž dosud seděl mlčky, hlavu svěšenou na prsou. Děsivější stvoření si nelze představit. Dlouhé ruce mu visely po boku jako dva špagáty a nekonečně dlouhé křivé nohy jako by se měly každou chvíli vzájemně proplést. Muž měl na sobě úzkou šedivou kazajku s těsnými rukávy, přiléhavé šedivé kalhoty a vysokou šedou čapku. Nos vypadal jako kozí záda a ústa jako labské dno. Koulel hlubokýma očima, jiskřícíma nazelenale jako oči výra.

Šedivec stál a křenil se, ústa od ucha k uchu. "Co na mě tak zíráte, sedláci," řekl koktavě. "Nejsem sice čert, jen starý rejtar, a kde je jeden chvastoun, objeví se i druhý. Míšeňáci by o tom mohli vyprávět. V poli se člověk naučí lecjaké kousky - někoho chytit je to nejmenší, s nimiž bych doufám proti šikovnému myslivci obstál. Mnohého zemánka v Praze jsem pro nás získal."

Oba mistři se měřili očima, jako kdyby zkoumali navzájem svou sílu. Směšnějších postav vedle sebe snad ještě nebylo - tlustá tykev proti chmelové tyčce.

Zelený, cosi si mumlaje pro sebe a tiskna palce do pěsti, řekl: "Hoď sklenici ke dveřím." Šedivec popadl sklenici a hodil. Roztříštila se o zeď, dobré dva kroky od dveří. Hodil druhou, jež se otřela se zařinčením o dveřní sloupek. Třetí proletěla prostředkem dveří. "Něco takového jsem v životě neviděl," řekl myslivec rozzlobeně.

Teď pojď ke mně," řekl šedivec a překřížil malíčky obou rukou. Myslivec chtěl vykročit, ale jako by byl přibytý k podlaze. Cukal se, kroutil, křivil obličej - marně, nemohl z místa, jako by měl všechny údy spoutány. Šedivec rozpojil prsty a zelený náhle vyskočil, sevřel pěsti a začal

jako blázen poskakovat po místnosti, svolávaje chvíli pisklavě, chvíli zase bručivě na rejtara všechny lesní duchy. Když se jeho směšné poskakování poněkud zpomalilo, uchopil jedno z vajíček, která v hojném počtu ležela na talíři se solí a máslem, a rozřízl je. A hleďte: uvnitř se zatřpytil zlaťák.

"Ohó," řekl dlouhán, "Ty jsi mi ale skrblík." S těmito slovy popadl plný džbán a obrátil jej dnem vzhůru. Ale místo piva z něj pršel déšť lesklých třpytivých dukátů. Sedláci se vrhli ke stolu a začali si je cpát do kapes; takovou sklizeň dosud nezažili.

Tlusťoch se zachvěl zlostí. Vytáhl tesák a sekl dlouhána do hlavy, ale ten si toho všiml tak málo, jako kdyby ho obtěžovala moucha. Sáhl pod lavici a vytáhl svůj ranec. Rozvázal jej, vytáhl odtud druhou hlavu a nasadil si ji tak klidně a pohodlně, jako kdyby si jen vyměnil pokrývku hlavy. Sedláci hrůzou div nepopadali z lavic. Pak se šedivec naklonil přes stůl doprostřed místnosti, jeho ruce se protáhly jako žížala, popadl myslivce za nohy a opět se smrštil. Vzal tu neohrabanou kulatou kouli masa do rukou, stiskl ji lokty tak, že zděšený rudý myslivec zapištěl jako dudy, a pak jej odhodil, jako by to byla stará kozí kůže, přes celou šenkovnu na kamna, kde stála malá louč osvětlující místnost. Ozval se zvuk, jako kdyby tam hodil kus másla. Cosi zapraskalo a zasyčelo. Zvedl se hustý černý dým, v němž se zatřepetala velká moucha, několikrát zmateně a slepě přeletěla místnost, až nakonec zmizela v komíně.

Všichni sedláci už dávno zděšeně utekli, jen Václav zůstal sedět za stolem.

"Václave Jarove," oslovil jej šedivec "Ty se mě nebojíš? To se mně líbí, chlapče, máš odvahu, ty budeš můj člověk.

"Jste snad verbíř, drahý pane? Neboť ti se také vyznají v tajných podivných řemeslech; a ostatně jste cosi takového pronesl. Ale jak to, že znáte mé jméno? Já Vás neznám.

"Však mě poznáš. Ano, jsem verbíř, verbuji pro podzemní říši, pro zemi stínů a naše sídlo se nazývá Infernum.

Je sice trochu temné, ale dobře vytápěné. Najdeš tam tu nejveselejší společnost, kde má každý voják svého sluhu. Je to vskutku země zaslíbená, kde člověk nemusí pracovat, jen se bavit, a to mezi druhy, o nichž se ti ani nesnilo. Ani kapesné není špatné." Ach, můj milý pane, mě kapesné nezachrání; já potřebuji pro své štěstí nezměrně mnoho zlata.

Milý synu, vím vše. Líbíš se mi a já jsem příliš dobrotivý, než abych mohl přihlížet tvému utrpení. Potřebuješ truhlu plnou dukátů. Máš ji mit

a budeš ji moci podle libosti znovu naplnit, ba si ji ponechat. Pokud mně slíbíš - mám tě přece tak rád -, že po pěti letech se ode mě už neodloučíš a budeš mi navždy patřit."

"O můj dobrodinče, můj otče! Co bych si mohl přát víc, než být stále v tvé blízkosti? Ale jak dokážeš tak rychle obstarat tolik zlata? A musím je mít brzy, neboť moje Mariana se má záhy provdat za jičínského sládka, a pak bych ji ztratil."

"Buď klidný, to je moje starost. Nyní mně podej ruku a já si tě rukoudáním a slovem vezmu do zástavy. Až se vrátíš domů, najdeš na sýpce velkou hromadu zlata."

Podal mu dlouhou chlupatou ruku. Když ji Václav uchopil, jako by mu celým tělem projel blesk. "Žij blaze," řekl šedivec při odchodu, "Žij blaze a nezapomeň na mě! Nyní se vydám na cesty, ale za pět let se opět shledáme."

Nazítří ráno dorazil před horní mlýn v Železnici žebřiňák tažený čtyřmi koni. Mlynář vyšel před vrata. "Á, Václav," řekl, "odkdy se chceš ode mě nechat pohostit? A nepřišel jsi o rozum, že kvůli šesti pytlům zapřaháš čtyři koně? Ale přijíždíš zbytečně, Václavíčku, Mariana není doma, šla na len. Ale vyřídím jí tvůj pozdrav."

"Tentokrát přijíždím za Vámi. Slíbil jste mně Marianu za manželku, jestliže Vám naplním truhlu na mouku zlaťáky. Dobrá. Zde je šest pytlů plných zlaťáků, budou doufám stačit, jinak bych se ještě jednou musel otočit do Zebína."

"Zlatáky? - šest plných pytlů!" zablekotal mlynář a úžasem vyvalil oči a otevřel ústa dokořán. Čtyři silní mládci s námahou odvlekli pytle do mlýnice a vysypali je do truhly. Byla nejen plná, ještě pěkná hromádka se navršila na ní. "Mariano!" zavřeštěl mlynář celý bez sebe, "Mariano, kde vězíš? Pojď přece sem! Mariano!"

Dívka přišla a mlynář ji postrčil Václavovi do náruče. Pak přistoupil k truhle a chtivě se oběma rukama přehraboval v hladkých zlaťácích. "Sládek musí ustoupit, jinak ho - ó můj sladký Václavíčku, co bude nyní s těmi penězi, chceš je zase namáhavě vláčet zpátky do Zebína?"

"To je věno mé Mariany. Zůstane zatím pod Vaší ochranou; mám ještě dost pro nás pro oba."

"O můj zlatý Václave!" vykřikl mlynář, rozplývaje se blahem.

Za osm dní se slavila svatba mládence Václava Jarova s počestnou pannou Marianou Mouchovou, na kterou pozvali celičký Zebín i Železnici. Byla to bujará a bohatá hostina, o které ještě vnuci vyprávěli.

Mladý pár se vrátil do Zebína. Na pozemcích svého otce vystavěl Václav místo rozpadající se chaloupky nádherný dvůr. Jeho hospodářství vzkvétalo. Nakoupil pozemky až k hradbám Jičína, až po hranice kartouzy. Žena mu porodila krásné děti, a tak jim těch pět let uteklo ve štěstí a radosti jako jedno jediné léto.

Byl právě výroční den onoho dobrodružství v hospodě. Žena a děti již spaly, jen Václav seděl a četl si v kalendáři. Náhle někdo zaklepal. ,,Vstupte!" a dovnitř vkročila dlouhá klátivá postava šedivcova.

"O můj příteli a dobrodinče!" zvolal Václav a spěchal mu v ústrety. "Jsi připraven se mnou odejít?" řekl šedivec s vážnou tváří. "S Tebou?" "Ano, a to hned, jak jsi mi slovem a rukoudáním slíbil." "Měl bych opustit ženu a děti, dům a dvůr? Ne, můžeš zůstat u nás, tak dlouho, jak budeš chtít, ale s tebou nepůjdu." "Musíš!" "Jak mě chceš donutit? Máš ode mě něco písemně?" "A chlapečku, hledáš výmluvy? Proč jsem se jen spolehl na tvé slovo! Ale mně neunikneš!" "Tobě, kulhavče? To by nebylo těžké, leda bys byl čert." "Jsem čert a chci ti něco navrhnout, když jsi mě poprvé oklamal. Nechám Ti všechno mé zlato, můžeš zůstat se svou rodinou, ale upíšeš mi svou duši po smrti, jestliže tě při závodě dohoním. Poběžíš od křížku na soběrazské cestě, já od Vrchlabí až k zebínskému kostelíku Všech svatých. Souhlasíš? Pakliže ne, nemohu tě donutit jít se mnou, ale vezmu si všechno své zlato a ty půjdeš žebrotou a zemřeš se ženou i dětmi hlady." Václav se podíval na dlouhou hubenou postavu, na čertovo kopyto a po- myslel si, že by v závodě mohl obstát. Přikývl a podepsal obvyklým způsobem smlouvu vlastní krví.

Oba se v tichosti odebrali ke vsi a na soběrazskou cestu až ke křížku. "Tady zůstaň," řekl čert, "já se vydám do Vrchlabí a až ti dám znamení bleskem, začni utíkat." A byl ten tam. Po slabé čtvrthodince spatřil Václav v dálce, daleko za Kumburkem, vystupovat ohromnou hlavu jako hora, v níž se koulely dvě oči jako zářící hvězdy. Dostal strach a roztřásly se mu nohy. Noční oblohu proťal modrý blesk a Václav se dal do běhu, co mu nohy stačily. Běžel více než pět minut, co nejrychleji uměl, ale dech se mu začal krátit. Obrátil hlavu a viděl, jak se obří čertova hlava stále více přibližuje, jako by vyrůstala ze země, z očí šlehaly blesky, z nosu mraky. A již se vynořila ramena a po chvilce hruď. Václav supěl a hnal se jako štvaná laň. Teď se už ukázala celá čertova postava. Stojí za Kumburkem, jedním skokem se vrhá přes kopec, skálu a hrad a jak se v běhu prodlužoval, dosahoval hlavou až k nebi. Václav víc letěl, než běžel. Byl už úplně bez dechu, na čele se mu perlil studený pot. Zbývá ještě sto metrů ke kostelíku, ale čert už byl za ním slabou půlhodinku cesty. Smál se a jeho smích hřměl jako hrom. Ale náhle začíná kulhat, kolísá, pravou nohou nemůže došlápnout, nemůže z místa. Musel se zastavit, sehnout a sundat si pravou botu, v níž ho tlačí kámen tak, že nemůže udělat ani krok. Václav mezitím letěl, jako by měl křídla, ke kapli už mu zbývá sotva deset kroků, ale čert se dal znovu do běhu. Každým krokem urazí deset jiter, hlavu má v oblacích, pod jeho supěním se ohýbají koruny stromů jak za vichřice. Už už je za Václavem, už se sklání, aby ho popadl do své mohutné pěsti. Ale Václav je již u dveří do kostelíka, bez dechu vyčerpán klesá, křečovitě uchopiv - napůl v bezvědomí - mosazný dveřní kroužek. Čert vidí, že mu kořist unikla. Vztekle zadupal, dštil oheň a síru a pak s ohlušujícím rachotem zmizel. Ještě dlouho fučel vichr a mraky se honily po nebi. Když příštího jitra přišli zebínští sedláci na svá pole, v úžasu hleděli na div, který se v noci stal: na vršku rychtářova pole se tyčila mohutná příkrá skála, kterou tu ještě den předtím nikdo neviděl. Spadla z nebe, nebo vyrostla ze země? Lidé sem přicházeli ze široka daleka, aby ten div spatřili. Dostavili se i mistři a učenci, aby jej prozkoumali, ale nikdo to neuměl vysvětlit. Je- diný, který by mohl, si dával dobrý pozor, aby se neprořekl. Byl to Václav Jarov, jenž dobře poznal kamínek, který si čert při závodě vyklepal z boty. Václav žil ještě dlouhá léta ve štěstí, radosti a spokojenosti. Rozmnožil svůj majetek, stejně jako svou rodinu, a pomohl nesčetným chudákům a ne- mocným. Na skalce z čertovy boty dal postavit na památku své zázračné záchrany kapli, kterou může poutník vidět dodnes. Václava, jenž zemřel ve vysokém věku, oplakávali a žehnali mu všichni chudí. Teprve po jeho smrti prozradily jeho děti událost, kterou jsem vám právě vyprávěl a již můžete slýchat v tomto kraji od každého pasáka a na každých přástkách.ložte svůj text...